RITUALife

Adobe Photoshop PDF

Věci ztratily hloubku. Trvají jen chvilku, stejně jako všechno v dnešní době, i celý život je rychlý a pluje jen tak po povrchu. Nic nás nebaví dlouho a proto potřebujeme neustálé novinky, jiné přebaly starých „novinek“, pořádnou reklamu, kde nám velmi jednoduše radí: “ prostě to udělěj“ a nějaké peníze, abychom si to mohli pořídit. V ideálním případě nám je dají rodiče, v jiném na tom musíme sami zapracovat. Zde se nám hodnoty trochu posunou ale na konzumním způsobu života to stejně nic nezmění.

Dříve lidé vše dělali jako rituál. Jejich manželství, rodičovství, cestování, sklízení, jezení a mnoho dalšího, byly událostí hodné přípravy. Samotný průběh měl prostor k hlubokému prožitku a výsledek přicházel pozvolna a plynule a nechal hluboký dojem.

Dnes je to úplně jinak. Vše přichází nečekaně, v pořadí, v kterém běží blok reklam užíváme jednu věc za druhou a házíme kolem sebe zbytky z našich radostí, které nás přestaly zajímat dříve, než jsme čekali. Hlavním motorem je mantra chcitohned. Mám možnost a tak to dostanu. Nemám možnost tak se naštvu.

Běžná odpověď na naši výzvu, aby se lidé zastavili a začli přemýšlet je, že nemají čas. Čas je Krišna, Nejvyšší Pán, je jasné že Ho nemají, vůbec je nezajímá.

Co ale mají místo něj? Tvrdou dřinu, pro trochu legrace, která stojí peníze, úsilí a rtvá jen chvilku a má škodlivé vedlejší účinky. Dost mě zarazilo když jsem na svých cestách materiální pustinou narazil na asociaci lidí postižených civilizačními chorobami. Je to už hodně zarážející, že si můžeme dělat image i z naší neschopnosti žít přirozeně a šťastně!

Nejdřív zaplatí aby zapomněli na to jak žít přirozeně a když si to náhodou uvědomí, že žijí nalinkovaný život, zaplatí za to, aby se naučili žít tak, jak žili, předtím než se zbláznili. Není tajemství, že lidé začínají ve stále větších skupinách za pěkné příspěvky jezdit do přírody hladit ovce, kopat hlínu, sázet stromy, nebo dělat jinou přirozenou činnost, kterou ale běžně nedělají a proto si musí připlatit, aby se vrátili tam, odkud přišli – do přírody.

Příroda má svůj řád, pravidla, zákony a moc rozhodovat, kdo si co zaslouží. Ti kdo utíkají a nikdy se ani na chvilku nezastaví, přijdou o jemné detaily existence, které dělají obyčejné dny mysticky hluboké. Ti kteří spěchají, nestihnou to nejdůležitější, žít naplno.

Je umění se zastavit a přemýšlet. Kdekoliv a kdykoliv. nechat si ujet jeden autobus a počkat si na druhý. Získat prostor se uvolnit a začít z hluboka dýchat. Cítit, že ta nutnost se za vším pořád hnát je hodně vyčerpávající a úplně uměle vyvolaná. Jedno sobotní dopoledne jsem se snažil zpomalit jednu zrychlenou babičku. Odvětila mi že nemá čas. připomenul jsem jí, že je jí je přes šedesát, sobota dopoledne a není kam spěchat. Kupodivu řekla: “ No jo, máte pravdu, kam se to vlastně ženu?“

Někdo z povzdálí namítá že se umí bavit a radovat. Ano, ale je to zase jen extrémní vypětí sil, za pomocí vnějších povzbuzováků a jen na krátkou chvíli před tím, než zase přijde šedá realita povinností v nesmyslném kolečku fádní rutiny. Ale málokdo si to připustí že skoro celý život dokola dělá tolik věcí, které ho nebaví ale musí je dělat.

Můžeme si z nich udělat rituál, na který se těšíme. Moment na který vzpomínáme. Chvíle, která nás posune za hranici všednosti. Do dneška si pamatuji na svoji první návštěvu v chrámu. ten den jsem dělal mnoho věcí poprvé. I přestože mi z toho nebylo nic úplně cizí, zpívání, hraní, tančení, jezení dělám mnoho let pravidelně, zde jsem to ale začal dělat s hlubším vědomím toho, že si to nechci jen užít, ale že to má daleko vznešenější účinek. Při pomyšlení, že mohu například jíst a u toho dělat duchovní pokrok jsem dostal ještě větší chutě. Nevyprchaly mi ani po patnácti letech, chutnají lépe než před tím a ta chuť neustále roste. Začal jsem milovat rána. Kolik by jste za to dali vy, abyste se těšili na ráno? Chodím všude dřív, někdy i o hodinu a dávám prostor vzniknout novým příležitostem.

To co předvádíme v každodenním kolotoči, z kterého se neslézá ale jen padá, se může změnit. Celý život můžeme žít jako rituál. nemusí být složitý, jen podstata by měla být důležitější než forma. Proč se nenaučit správně dýchat? Jaký je problém přečíst knihu, kterou mi nabídl mnich na ulici? Proč nechtít víc než máme? Proč to nechtít pro druhé a ne stále jen pro sebe?

Napsat komentář